Co pomáhá v těžkých chvílích

V poslední době často slýchám různé stesky typu: „Ach jo, už jsme zase všichni doma…“, „Ani nevím, kdy jsem naposledy měl/a čas pro sebe…“, „Nemám ani chvíli klidu…“. V posledních dvou letech jsme díky různým lockdownům a karanténám se svými nejbližšími trávili mnohem více času, než kdykoli předtím. Často navíc na velmi malém prostoru. Řada z nás teď touží aspoň po chvilce oddechu a současně je nám jasné, že doba výzev ještě neskončila. Kde tedy brát síly?

A jak se popasovat s tím, že vás už doma možná všichni štvou? Váš bratr je stále stejně jízlivý, mamka stále stejně úzkostná, otec duchem nepřítomný a ještě se zlobíte na babičku za to, že se stále snaží organizovat život celé rodině…  Ano, možná to tak opravdu je a my na to reagujeme stále stejnými vzorci chování. Bratrovi odsekneme, maminku začneme utěšovat a její obavy jí vyvracet, otcovu pozornost se snažíme získat tím, že mu nestále vyprávíme historky ze života našich dětí a babičku buď ignorujeme, nebo se s ní už po stopadesáté pohádáme v domnění, že tentokrát už jí to přeci musí dojít… Anebo taky ne.

Co když je to celé ještě trochu jinak?

Co když váš bratr není jízlivý, ale má jen svérázný smysl pro humor? Co když vaše maminka není přehnaně úzkostná, ale je to jen způsob, jakým vám projevuje svoji lásku? Co když vašeho otce opravdu nezajímá, že mu stále dokola vyprávíte totéž a chtěl by být prostě jen chvíli sám? Co když má babička prostě jen strach z toho, že žije ve světě, kterému přestává rozumět, a proto se snaží věci dělat tak, jak byla zvyklá dřív, když byla ještě plná sil a energie. Tenkrát to přeci fungovalo…

Dobrá zpráva

Důvodů, proč jsou věci tak, jak jsou, může být celá řada a stejně tak je spousta důvodů, proč je právě my vnímáme tak, jak je vnímáme. Dobrou zprávou je, že nemusíme měnit všechny kolem nás, aby se něco pohnulo.

Stačí začít u sebe.

To jako vážně? Tak nějak by se zeptala pubertální dcera mé kamarádky J Jo, to jako vážně. Tak jednoduché to je. Tak jednoduché a zároveň složité. Ono totiž „začít u sebe“ často bývá právě to nejtěžší.

Další dobrá zpráva je, že existuje několik cest a způsobů, které jsou osvědčené a fungují, netřeba objevovat Ameriku. Stačí je vyzkoušet.

1. Buďme zvídaví

Ve chvílích, kdy zaznamenáme opakující se situaci, zkusme se vědomě rozhodnout, že na ni nebudeme reagovat. Aspoň ne hned. Někdy stačí, když si dopřejeme krátkou pauzu. Dopřejme si čas. Tak akorát na 1-2 nádechy a výdechy. Tak málo stačí, abychom nespadli zpět do zajetých kolejí. V té pauze je totiž prostor si uvědomit, zda takhle opravdu reagovat chceme. Opravdu jsme přesvědčeni o tom, že nám stále stejné reakce přinesou jiné výsledky?

Jak tedy jinak? Nemusíme hned vědět JAK. Někdy stačí i to, že neuděláme NIC. Prostě jen necháme věci plynout. Přehodíme výhybku. Možná to bude chtít trochu tréninku, ale věřte, že se to vyplatí. Díky tomu, že změníme směr našeho vnitřního nastavení, změníme i to, jak okolní svět reaguje na nás. A třeba to, že na jízlivé poznámky svého bratra přestaneme reagovat nebo se jim dokonce zasmějeme, může způsobit to, že přijde jiná reakce i z jeho strany. A kdo ví, možná ta jízlivost pro něho přestane být zajímavá… No schválně, zkuste si představit, jaké by to bylo? Dopřát si čas a nereagovat hned? Co by to znamenalo?

2. Inovujme – otevřeme se novým možnostem

Všichni máme tendenci opakující se situace řešit obdobným způsobem. Příroda nás tak vybavila, abychom si ušetřili starosti. Každý z nás má své naučené vzorce chování. Podobné akce vyvolávají podobné reakce. To je naprosto v pořádku. Tedy… pokud nám ty reakce slouží a vyvolávají v nás dobrý pocit. Pokud je tomu totiž naopak, je příležitost se zastavit a změnit to, co už nám neslouží. Co nového v dané chvíli mohu zkusit? Co jsem vždycky chtěl/a vyzkoušet, ale ještě jsem to neudělal/a? Neberte se příliš vážně, vezměte to jako hru. To, co se bude dít, vás samotné možná překvapí.

3. Řiďme se svým srdcem

Když jsem před pár lety do svých rozhodnutí kromě logických argumentů začala zapojovat také svoje pocity, dost mi to změnilo život. Jak se v dané situaci cítím? Vyvolává to ve mně dobrý pocit nebo cítím spíš strach, úzkost či nejistotu? Kde v těle to cítím? Rozum má bezesporu svoji váhu a je pro náš život velmi důležitý. Pocitové argumenty by ale neměly být opomíjené. Jejich váha je totiž neméně důležitá, a když se jim naučíme naslouchat, můžeme být v životě mnohem spokojenější. Takže… jak se právě cítíte?

4. Buďme soucitní – se sebou i s druhými

Soucit je důležitou lidskou vlastností. Jeho úskalí však spočívá v tom, že jsme zvyklí jej většinou aplikovat jen na druhé lidi. Na lidi kolem nás, a někdy ještě víc na lidi cizí. Obvykle nejsme zvyklí soucit aplikovat sami na sebe nebo na naše nejbližší. K těm býváme naopak spíš tvrdší a víc kritičtí. Asi jako sami k sobě. Co myslíte? Jak velká změna by nastala, kdybychom začali být více soucitní sami se sebou? Kdybychom k sobě byli laskavější a ohleduplnější? Kdybychom měli větší pochopení pro naše chyby a omyly?

5. Pojďme do akce

Teorie je skvělá věc, bez akce ale ztrácí význam. Odhoďte strachy a obavy a vykročte na cestu. Co na tom, že to na začátku nebude dokonalé. Výzvy nás posilují a chybami se učíme. Nemusíme měnit všechno hned, stačí vybrat jednu věc, se kterou začneme. Která situace nás nejvíc pálí? Jaký vztah chceme zlepšit? S čím můžeme začít? Odpovědi na tyto otázky pomohou nasměrovat naše další kroky…